Stručný nárys historie a současný stav vodního záchranářství
Mnohokrát se člověk ve svém životě ocitne v situaci, kdy potřebuje cizí pomoc nebo má příležitost pomoci někomu jinému. Je proto možné, že je jedním z důvodů proč se lidé naučili plavat, bud' aby zachránili ostatní členy svého společenství, nebo sami sebe. Nelze podceňovat ani emocionální aspekt, ani pocit sounáležitosti, neboť obojí může člověka přimět k činu, o kterém nevěděl, že je ho schopen.
Vznik a vývoj vodní záchrany na území našeho státu
Porovnáme-li vztah našich občanů k plavání a k vodním sportům zjistíme jisté diskrepance. Zatímco na jedné straně, byť v podmínkách vnitrozemského státu, máme dlouhodobou tradici např. ve vodní turistice a naši lidé jsou schopni maximálně pohotově a v masové míře akceptovat novinky ve vodních sportech jako tomu bylo na počátku šedesátých let ve sportovním potápění nebo v sedmdesátých letech ve windsurfingu, je až nepochopitelné jak zaostala úroveň plavání ve vztahu k plaveckým dovednostem nutným k záchraně tonoucích. Hlavní příčinou je nedostatečně důrazná propagace, v čem spočívá etika plavání. Plavecká výchova je směrována převážně utilitaristicky, tj.na cíle tělovýchovné a sportovní, v lepších případech na cíle zdravotní, tj. kondiční či rehabilitační. Tento charakter plavecké výchovy je logický a v podstatě správný, ale je třeba jej doplnit o etický resp. humanistický záměr, aby každý plavec byl schopen poskytnout pomoc a zachránit život.
V roce 1857, tj. šest let před založením Mezinárodního Červeného kříže byl za ložen Pražský dobrovolný sbor ochranný, který si vytknul za cíl chránit lidský život a zdraví "považující člověk za nejcennější statek", a poskytoval první pomoc při hromadných neštěstích, především při tehdejších povodních, požárech a pod. Avšak první zmínka o sdružení, které by se specializovaně věnovalo pouze záchraně tonoucích, je až z období po první světové válce. Podle vzoru některých evropských států, jejichž dobrovolné vodní záchranné spolky měly už více jak stoletou tradici ( Holandsko, Německo, Anglie, Francie ), organizují dobrovolné sbory zachránců tonoucích YMCA( Křesťanské sdružení mladých mužů, pro zajímavost, rovněž založené zakladatelem Červeného kříže H. Dunantem r. 1855 ) a sokolské spolky. Těžiště jejich činnosti je především v osvětové práci ( vydávání publikací ) a organizování vodní záchranné služby v době konání letních táborů. Zejména YMCA věnuje velkou pozornost perfektnímu vyškolení svých záchranářů, jsou vypracována jednotná metodická pravidla výuky a přísný zkušební řád. Na základě let praxe a úspěšně vykonaných zkoušek bylo možno získat hodnost zachránce - junior, zachránce - senior a zachránce - instruktor, vymezující přesné povinnosti.
Slibný rozvoj vodní záchranářské činnosti přerušuje druhá světová válka. V poválečné obnově státu není čas na znovu vybudování vodní záchranné služby. Více, než 10 let trvá, než se prosazuje myšlenka J. Řepy znovu organizovat vodní záchrannou službu u nás. Jeho úsilí bylo vedeno narůstajícími počty utonulých, které byly ve srovnání s ostatními evropskými, dokonce i přímořskými státy alarmující. Řepova dlouholetá snaha organizovat vodní záchrannou službu pod patronací Červeného kříže jako tomu bylo i v jiných zemích došla uplatnění teprve v druhé polovině šedesátých let.
V roce 1966 přijímá plenární zasedání ČSČK rozhodnutí prosazovat myšlenku zavedení Vodní záchranné služby ČSČK v ČSSR. O rok později doporučuje sekretariát Zásady VZS a schvaluje akční plán jejich zajištění. Týž rok schvaluje tyto Zásady a akční plán i předsednictvo ÚV ČSČK a ustavuje Ústřední radu VZS ČSČK. Formálně lze považovat rok 1967 za založení VZS ČSČK, ale její aktivní práce nastala až v roce 1968, ÚR VZS organizuje první kurs pro instruktory v Olomouci a dokonce první doškolovací kurs. Je zajímavé, že VZS ČSČK byla založena přesně za 200 let, které uplynuly od založení prvního spolku zachránců tonoucích ve světě, Maatshapy Tot Redding van Drenkelingen zu Amsterdam v r. 1767.
- 80 léta - snaha VZS ČSČK o vstup do mezinárodní organizace vodní záchrany "Fédération Internationale De Sauvetage Aquatique" (FIS),
- V roce 1991 získává VZS ČSČK akreditaci MŠMT pro tuto oblast vzdělávání a na základě pravidelného obnovování je jejím držitelem dosud.
- Od 12. srpna 1991 je VZS ČSČK plnoprávným členem FIS,
- V únoru 1992 (po rozdělení federace zaniká ČSČK, vzniká ČČK a SČK) VZS ČČK žádá a stává se plnoprávným členem FIS,
- 24. února 1993 se koná v Leuvenu (Belgie) jednání zástupců FIS a WLS (World Life Saving) o možném spojení obou organizací (jednání se účastnili i čeští zástupci)
- 3. září 1994 se VZS ČČK stává v Cardifu (Wales) plnoprávným členem právě nové světové organizace vodní záchrany INTERNATIONAL LIFE SAVING FEDERATION (ILS), vzniklé spojením WLS a FIS
Vodní záchranná služba ČČK je občanské sdružení, kolektivní člen ČČK, který má ve svém poslání preventivně záchrannou činnost na vodních lokalitách ČR. Další zaměření záchranářů VZS je na poskytování kvalifikované předlékařské první pomoci ve stanicích a ošetřovnách VZS ČČK. Činnost lze rozdělit na čtyři hlavní pilíře.
Záchrana a poskytování neodkladné rozšířené první pomoci na otevřených vodních plochách a v jejich blízkosti.
Zajišťování bezpečnosti v aquaparcích, bazénech a koupalištích.
Komplexní vzdělávací řád záchranářů – od juniorů po specialisty na určité typy vodního prostředí a složky IZS.
Vodní záchranná služba ČČK jako aktivní součást IZS, pod složkou Technická pomoc.
Základní ideou je: pomocí dokonalé techniky postupně zajistit činnost všech kvalifikovaných záchranářů na všech vodních lokalitách a tím postupně snížit nebezpečí utonutí, následky zranění a počty utonulých.
Cíle:
humanitní
všichni vyškolení zachránci jsou si vědomi zodpovědnosti zachování života jiných
občanské
členové organizace jsou vázáni statutem pomáhat spoluobčanům, čímž se rozvíjí společenské myšlení, jako podmínka sociálně demokratického života
sportovní
organizace nabízejí sportovní vyžití na různých věkových stupních jako stimul k rozviji sportovních a duševních schopností se zaměřením na dobrovolné plnění humanitárních cílů